Mistrovství světa v hokeji, které letos společně pořádaly Německo a Francie, je minulostí. A čeští hokejisté se z něj opět vrací bez medaile.
Rozhodně nechci z toho, že pro naše reprezentanty skončil šampionát již ve čtvrtfinále, dělat národní tragédii. Vždyť co bychom dali za to, kdyby naše země byla mezi osmi nejlepšími na světě například v růstu HDP nebo v úrovni školství či zdravotnictví. Ale přece jen, lední hokej v minulosti patřil k našim nejúspěšnějším sportům a v naší republice má velkou tradici.
Jen pro připomenutí: čeští či dříve českoslovenští hokejisté se dosud stali dvanáctkrát mistry světa (lepší jsou v tomhle směru pouze Kanaďané a Rusové), v roce 1998 jsme dokonce získali zlato na olympijských hrách a ze světových šampionátů či olympijských her jsme v minulosti přivezli i spoustu stříbrných a bronzových medailí. Tu dosud poslední, bronzovou, jsme přivezli ze světového šampionátu v roce 2012. Od té doby naši hokejisté vybojovali pouze dvě čtvrtá místa a třikrát skončili již ve čtvrtfinále. Asi bychom vzpomínali poměrně dlouho, kdy se nám naposledy stalo, že jsme pět let po sobě na mistrovství světa žádnou medaili nezískali.
Samozřejmě, že ve sportu je hranice mezi úspěchem a neúspěchem často velmi tenká, někdy chybí k lepšímu výsledku pouze kousek pověstného štěstíčka. Ovšem přiznejme si, že na letošním šampionátu to z naší strany jen o štěstí či smůle nebylo. V rozhodujícím čtvrtfinále nás Rusové přehráli vcelku jasně a ani výsledky v základní skupině nebyly nijak zvlášť přesvědčivé. Když to v kostce shrnu: vcelku jasně jsme přehráli Bělorusko, Slovinsko i Francii, se štěstím pak v prodloužení Norsko. Ze silných mužstev jsme však na šampionátu udolali pouze na nájezdy Finsko, naopak kromě již zmiňovaného Ruska jsme podlehli Kanadě i Švýcarsku. A to mi přijde na mužstvo, které vzhledem k dobrým výkonům před mistrovstvím bylo řazeno mezi adepty na medaile, přece jen málo.
Přitom kádr českého mužstva byl letos docela silný, přijelo i docela dost hráčů z NHL, mezi nimi například Voráček a Pastrňák, kteří jsou považování za současné nejlepší české hokejisty vůbec. Právě mladý Pastrňák to od některých českých fanoušků na internetových diskusích schytal, neboť od něho čekali víc, než co nakonec ve Francii předvedl.
Je však otázkou, zda taková očekávání byla od tohoto mladého hráče reálná. Pastrňák je nesporně talentovaný hokejista, ovšem pokud jej někteří čeští novináři označují za druhého Jágra, tak přece jen trochu přehánějí. Když si totiž vybavím Jágra, jak v roce 1990 v pouhých 18 letech zářil na svém prvním světovém šampionátu (kdy hrál v památném útoku s Reichelem a Holíkem), tak to byl přece jen trochu jiný level. Čímž nijak nesnižuji kvality Davida Pastrňáka, už jen proto, že letos byl ze všech českých hokejistů v kanadském bodování NHL nejlepší. Ovšem i zde je podstatný rozdíl: zatímco pamatuji roky, kdy v první desítce nejlepších dle kanadského bodování NHL byli dva až tři čeští zástupci, letos byl nejlepší z našich (Pastrňák) osmnáctý a druhý nejlepší (Voráček) až třicátý devátý…
V čem hledat hlavní příčiny toho, že nám hokejový svět stále více uniká? Je toho asi více, ale dle mého názoru je hlavní příčina především ve výchově mladých hráčů. Zavrhli jsme systém sportovních tříd, který u nás řadu let úspěšně fungoval, nedokážeme odpovídajícím způsobem zaplatit mládežnické trenéry. A v neposlední řadě asi ne každý rodič talentovaného hokejisty je ochoten zaplatit statisícový „sponzorský dar“ na to, aby vůbec jeho syn dostal šanci vrcholový hokej hrát. Je proto asi logické, že mimořádných talentů nám v poslední době vyrůstá přece jen méně, než tomu bylo ještě v 90. letech nebo těsně po přelomu tisíciletí.
Samozřejmě, jak už jsem napsal výše, jde pouze o sport a například úspěchy našich vědců, lékařů či podnikatelů by pro nás měly být důležitější než úspěch našich hokejistů. Ale na druhou stranu, když si člověk vzpomene, jaké národní nadšení vyvolalo například Nagano v roce 1998 nebo rok 2010, kdy čeští hokejisté naposled vybojovali titul mistrů světa, tak je mu nad současným stavem našeho hokeje prostě smutno…
