Inkluze rok a čtvrt poté: je třeba začít šetřit, říká nyní ministerstvo

Jak jsem se tento týden dověděl z několika zdrojů na internetu, stát začne na společném vzdělávání všech dětí neboli inkluzi od příštího roku šetřit.

Dosluhující ministr školství Stanislav Štěch podepsal tento týden novelu vyhlášky o společném vzdělávání dětí, která má od příštího roku vést k úspornějším opatřením v této oblasti (viz článek na iDNES). Ušetřit se konkrétně má na pedagogických asistentech, kterých v loňském roce působilo na veřejných základních a středních školách při přepočtu na plný úvazek přibližně 11 000 (viz odkaz zde). Novela například sníží maximální možný počet pedagogů ze čtyř na tři.

Přestože v posledních letech dostáli vládní politici aspoň částečně svým předvolebním slibům a do českého školství šlo přece jen trochu více peněz než v letech dřívějších, rozhodně si nemyslím, že by se zde mělo přestat začít šetřit. Navíc mít v jedné třídě až čtyři pedagogické asistenty (jedná-li se o běžnou školu, nikoliv školu speciální…) mi opravdu přijde přehnaně moc a zkoordinovat v takové třídě výuku pro všechny přítomné žáky bych považoval za takřka nesplnitelný úkol. Z tohoto pohledu bych záměr ministerstva školství šetřit na inkluzi ve vzdělávání  kvitoval. Přesto mě v rámci tohoto šetření napadají i určitá ale…

Jednak jde o to, že dle obou zdrojů, které jsem uvedl v textu výše, byl v loňském školním roce průměrný měsíční plat pedagogického asistenta přibližně 18 000 hrubého. A přiznejme si, že to opravdu na dnešní dobu není mnoho a pokud bude v této oblasti nyní potřeba ještě vyšších úspor, tak asi nelze očekávat, že by se na takovou pozici hlásilo zrovna moc kvalitních zájemců.

Především však jde o to, že když se inkluze od 1. září 2016 zaváděla, tak jsem slýchali od zástupců ministerstva školství věty, že peněz je na její zavedení zajištěno dostatek a učitelé i ostatní veřejnost mají v tomto směru zbytečné obavy. Jak vidno po roce a čtvrt, tak slavné to zase není, a tak se nelze divit obavám mnohých lidí, pracujících ve školství, aby to časem neskončilo jako obvykle: tedy že vláda učitelské veřejnosti jednoho dne sdělí, že peníze na inkluzi v požadované výši dávat nemůže a tak na ni školy musí ušetřit jinde.

Co se týká mého názoru na inkluzi, stále platí to, co jsem již kdysi napsal na mém blogu dříve: během své dosavadní pedagogické kariéry jsem již například učil žáka, který byl na vozíčku, dále žáka, který v dětství prodělal obrnu a tím pádem byly jeho pohybové schopnosti výrazně omezené, nebo žáka s poměrně velkým zrakovým postižením. A ve všech těchto případech takto handicapovaní žáci zapadli mezi ostatní velmi dobře, jejich spolužáci k nim měli velmi hezký vztah a všichni handicapovaní také úspěšně složili maturitní zkoušku.

Ale je například rozumné, pokud má být do třídy v běžné škole začleněn žák, který je postižený mentálně, případně jde o velmi silného autistu? V těchto případech takové násilné začleňování mezi ostatní žáky škodí především samotnému handicapovanému žákovi, ale i jeho spolužákům, neboť každý učitel pak musí výuku v takové třídě logicky upravit tak, aby měla i pro handicapovaného žáka smysl. Je to stejně nesmyslné, jako kdyby handicapovaný sportovec trénoval se zdravými a měl se s nimi měřit v dosahovaných výkonech.

Proto je otázkou, zda příslušná část školského zákona, která inkluzi neboli společné vzdělávání žáků do českého školství zavedla, a byla přijata tak trochu na nátlak některých unijních orgánů, které nám často vytýkaly údajně nerovný přístup ke vzdělávání u nás, byla krokem správným směrem. Případně, zda nebyla přijata příliš narychlo a bez toho, že by někdo propočítal, kolik peněz na ni budou skutečně potřeba. To, že se po pouhém roce od jejího fungování ukázalo, že je třeba ušetřit téměř polovinu prvotně vyplacených peněz, totiž moc dobrým vysvědčením pro ty, kteří inkluzi s velkou slávou zaváděli, není.