Jak se Karel kvůli Čunkovi a bulharským strojvůdcům málem nestal nejlepším sportovcem

Revoluce na železnici, spuštěná v polovině prosince, již způsobila mnohým cestujícím nemalé potíže. Což dokumentuje i následující příběh (samozřejmě stoprocentně pravdivý).

Bylo mrazivé lednové ráno a Karel s několika dalšími cestujícími netrpělivě vyhlížel žlutozelené vagony vlaku, který ho měl dopravit do Velkých Karlovic. Konal se tam totiž lyžařský maraton, kterého se každoročně zúčastňoval, a letos měl jen ty nejvyšší ambice. Když konečně vlak přijel, popadl batoh s termoskou silného čaje i běžky, položené na peróně, a kvapně do něj nastoupil. Vlak se vzápětí rozjel.

Karel se posadil k oknu a spokojeně se kochal pohledem na zimní krajinu. Asi po 20 minutách ho však trklo, že něco není v pořádku: při průjezdu jednou železniční stanicí totiž zahlédl nápis Valašské Meziříčí. To je přece ze Vsetína na opačnou stranu než Karlovice! Karel bohužel netušil, že ve Vsetíně nasedl do špatného vlaku – sice přijel ve stejnou dobu, kdy měl přijet vlak do Velkých Karlovic, ovšem jen kvůli tomu, že měl více než tříhodinové zpoždění…

Navíc nastal další problém: vlak nezastavoval ve Valašském Meziříčí ani v jiných stanicích, v kterých měl. Když po hodině a půl konečně zastavil až v Přerově, přišel se průvodčí hrstce cestujících omluvit s poukazem na to, že nastala chyba při komunikaci výpravčích s bulharským strojvůdcem, který dosud ještě nezvládá češtinu na potřebné úrovni. Zároveň cestujícím oznámil, že jako bonus budou mít dnes od jejich společnosti cestu zdarma, neboť jim systém pro prodej jízdenek opět zkolaboval.

Když si Karel uvědomil, co se stalo, téměř se mu zhroutil svět. Tak byl nažhavený na vítězství v lyžařském maratonu a těšil se, jak to pak na blogu svou fotkou na stupních vítězů natře Nožičkovi a dalším placeným proruským trollům, kteří mají občas tendenci jeho výjimečné sportovní kvality zpochybňovat. Přičemž kvůli poctivé přípravě na závod dokonce i mírně omezil svou publikační činnost. Ale rozhodl se, že to takhle nenechá být. Je to jednoznačné pochybení ze strany krajských politiků a bude u nich žádat patřičné odškodnění. Koupil si proto v Přerově lístek do Otrokovic (jel Českými drahami, takže se tentokrát nic zlého nepřihodilo), tam vystoupil, dal si na nádraží do úschovny běžky a nasedl na první trolejbus do Zlína, aby na krajském úřadě podal stížnost na to, jak chaoticky doprava v kraji funguje. Zaklepal rovnou na dveře kanceláře zlínského hejtmana.

„Co Vás k nám přivádí, mladý pane?“ otázal se ho Jiří Čunek.
Karel mu barvitě popsal, co se mu při cestování na železnici přihodilo. Zvlášť důrazně pak sdělil, že kvůli nespolehlivosti dopravy v kraji přišel o možnost startu v lyžařském závodě, který je pro něj vysoce prestižní záležitostí.
Čunka to nijak nerozhodilo, byl to ostatně už tak asi sto šedesátý cestující, který si od prosincového spuštění nového systému přišel na krajský úřad stěžovat. „Tak se u nás posaďte a v klidu to sepíšeme,“ vyzval ho hejtman. A pokusil se o přátelskou komunikaci zdvořilostní otázkou: „Jak se jinak máte? Jak jste prožil nedávné vánoční svátky?“
„Vánoce já zásadně neslavím!“ odvětil Karel rozhořčeně.
„Vy jste snad pane vyznavačem jiné víry?“ otázal se překvapeně Čunek. Při pohledu na Karla, jehož vizáž trochu připomínala islámského fundamentalistu, v něm i mírně zatrnulo.
„Ne, jsem přísný ateista! Ale nechápu, proč lidé slaví někdy v prosinci vánoce, když se Spasitel narodil v létě. A navíc lidé na zemi trpí a nějaký Bůh tomu jen nečinně přihlíží ze svého božího království,“ neubíral Karel nic na svém rozhořčení.
Hejtman se poté trochu rozlítil také a pravil: „Šíříte tady nesmysly, pane. A jedinou omluvou pro vás je, že jste zřejmě obětí komunistické ideologie, spojené s falšováním historie.“

Poté se odebral za svou asistentkou a požádal ji, aby mu našla a vytočila číslo na pořadatele běžkařského závodu v Karlovicích.
Když se mu na druhé straně ozvalo „Tady Velké Karlovice,“ Čunek se následně otázal: „Mám tady takového zvláštního člověka, nějaký Prčálek či Vrčálek, který je velmi rozezlený a tvrdí, že se chtěl zúčastnit vašeho závodu, ale kvůli mimořádným dopravním problémům k vám nemohl přijat. Nemohli byste mu poslat poštou nějakou cenu útěchy?“
„Jó, tak to bude určitě Trčálek. Ten k nám jezdí pravidelně a vždy je ozdobou našeho závodu. Ale vyřiďte mu, že o nic nepřišel: závod jsme kvůli nedostatku sněhu museli stejně dnes zrušit a odložit o měsíc. A když už vás pane hejtmane máme na drátě, tak bychom si vás dovolili pozvat na příští víkend k nám na obecní zabíjačku, co říkáte?“

Čunek zdvořile poděkoval a vrátil se za čekajícím Karlem dvojnásob spokojen. „Tak mám pro vás mladý pane potěšující zprávu. Závod je kvůli nepřízni počasí odložen o měsíc, takže jste o nic nepřišel. Můžete naopak ještě více potrénovat a pevně věřím, že i přes dnešní drobné problémy, za které se Vám omlouváme, na našeho dopravce nezanevřete a využijete jeho služeb i příště. Vždyť s kterou jinou dopravní společnosti byste se projel takový kus cesty zcela zdarma!“

Karel prvně nevěděl, zda má vybuchnout vzteky, ale radost nad tím, že o závod nepřišel a bude tak mít šanci všem ukázat, že je skutečně nejlepším sportovcem - když ne celého světa, tak aspoň celého Valašska. Kvapně se s hejtmanem rozloučil a rychle si na mobilu našel první autobus, jedoucí ze Zlína do Vsetína. Na to, že má v Otrokovicích na nádraží v úschovně běžky, samou radostí úplně zapomněl…