Předně bych chtěl říct, že členem KSČ ani KSČM jsem nikdy nebyl (zrovna tak jako nikdo z mých blízkých příbuzných) a komunistickou stranu jsem nikdy nevolil. To kvůli těm, kteří by mě v diskusi chtěli obviňovat z toho, že jsem tento článek napsal, poněvadž jsem sám bývalý komunista či sympatizant současných komunistů.

Nejprve ohledně Jana Fischera. Pro mě je to člověk, který v období od dubna 2009 do poloviny roku 2010 bravurně zvládl funkci předsedy vlády. Ukázal se jako člověk pracovitý, skromný a vždy seriózně vystupující – tedy úplný protiklad většiny soudobých českých politiků. Proto mi z dosud známých kandidátů na funkci prezidenta republiky v roce 2013 přijde jako jeden z nejlepších. Minimálně by to byl pro mě lepší prezident než spící a prostořeký Schwarzenberg, neseriózní Sobotka nebo populistická Bobošíková.

Není proto divu, že Janu Fischerovi přisuzují vysoké šance na zvolení (bud-li přímá volba prezidenta) i průzkumy veřejného mínění. A tak jeho odpůrci začali už nyní s „moralistickým“ apelováním na občany této země, že je přece nepřípustné, aby prezidentem naší země byl bývalý člen KSČ. Chápu, že pro toho, kdo například zažil brutalitu komunistického režimu v 50. letech, to problém být může (byť Jan Fischer byl řadovým členem KSČ v letech 1980 – 1989). Ale přijde mi trochu divné, pokud tento argument používají i ti, kteří za minulého režimu patřili k takzvané mlčící většině.

A hlavně mně u některých „pravicově orientovaných“ voličů udivuje, že jim členství v KSČ například nevadilo v 90. letech u ministra financí Kočárníka, ministra hospodářství Dyby nebo ministra průmyslu Dlouhého (který je dnes i členem poradního orgánu vlády NERV). Stejně tak jako když byl v roce 2010 jmenován ministrem kultury bývalý člen KSČ Jiří Besser.

Podobné je to i s profesorkou Vladimírou Dvořákovou. Převážně její zásluhou byly v plné nahotě odkryty poměry na právnické fakultě v Plzni i na některých jiných vysokých školách, jejichž hlavním smyslem je „výroba“ vysokoškolských titulů v co nejrychlejším čase a při co nejmenším studijním úsilí. Přesto je tato dáma pro některé zdejší diskutéry i blogery „zcela nedůvěryhodnou osobou“  pro své předlistopadové členství v KSČ. I zde si marně lámu hlavu nad tím, proč tato skutečnost vadí u profesorky Dvořákové a už ne u pětiny soudců a třetiny současných státních zástupců. O spoustě ekonomů, kteří byli před rokem 1989 aktivními členy strany a nyní jsou z nich největší neoliberálové, ani nemluvě.

Měřit všem stejným metrem se prostě v české společnosti nenosí. Zvláště ne u politiků.