Jistě, po bitvě je každý generálem. I já jsem si na výkon našich reprezentantů proti Rusku zanadával – ohledně tohoto zápasu byla kritika jistě oprávněná. Ovšem nad chováním některých našich takyfanoušků, kteří již ke konci prvního zápasu začali skandovat „Bílek ven!“, jsem kroutil hlavou. Co je to za fanoušky, když mužstvo či trenéra odepisují již po prvním zápase? Jaký je to kontrast například s fanoušky Irska, kteří při zápase proti Španělsku i za stavu 0:4 své fotbalisty oslavovali mohutným chorálem.
Proto mám dnes dvojnásobnou radost, že fotbalisté v dalších dvou zápasech žádnou facku nedostali a naopak díky dvěma výhrám postoupili do čtvrtfinále z prvního místa. Ne, že by se jim nedalo nic vytknout. Proti Řekům zahráli výborně první poločas, v druhém se však i díky zranění Rosického a velké Čechově hrubce trápili a vítězství udrželi s odřenýma ušima. Včera proti Polsku to bylo přesně naopak – první půlhodinu nás soupeř jasně přehrával, potom však začali mít převahu Češi a druhý poločas již byl zcela v jejich režii. Troufnu si říct, že jsme vyhráli zaslouženě, byť v poslední minutě nastavení, kdy Kadlec vyhlavičkoval míč, směřující do naší brány, při nás zajisté stála paní štěstěna. Ale štěstí a smůla ke sportu odjakživa patří.
Vrátím se k trenéru Bílkovi. Chápu, že fotbalové příznivce mohlo naštvat, když mu byla ještě před Eurem prodloužena smlouva až do roku 2015. Ale v této souvislosti měla jejich kritika směřovat spíše na šéfa fotbalového svazu Miroslava Peltu (ten mimochodem po porážce s Ruskem alibisticky prohlásil, že každá smlouva je vypověditelná). Bílkovi jistě lze některé kroky vytknout, například proč nevzal na Euro ve výborné formě hrajícího Štajnera nebo proč aspoň v některých zápasech nezkusí hru na 2 útočníky. Ovšem smekám u něj klobouk dolů díky tomu, že i přes obrovskou kritiky fanoušků i médií svým hráčům nadále věřil.
Po debaklu s Ruskem nejspíš všichni očekávali, že v základní sestavě nezůstane kámen na kameni. On však udělal pouze 2 změny – do obrany poslal místo Hubníka Limberského, který mimochodem na šampionátu předvádí, tak jako téměř všichni Plzeňáci, vynikající výkony. A do zálohy postavil od začátku rovněž výborného Hübschmana. Tedy i po všeobecné averzi na Milana Baroše dal tomuto útočníkovi opět důvěru. A i když už Baroš zdaleka není tím skvělým útočníkem z mistrovství Evropy v roce 2004, ve včerejším zápase rozhodně nezklamal. Nahrál Jiráčkovi na gól a je velkou škodou, že jeho trefa do polské sítě nebyla pro domnělý ofsajd neprávem uznána. Asi se mnou nebudou všichni souhlasit, ale já se domnívám, že Baroš je stále pro naše národní mužstvo platnějším útočníkem než Pekhart nebo Lafata. U Necida je otázkou, v jaké by byl herní pohodě po dlouhém zranění.
Bude to znít jako fráze, ale naši fotbalisté opět ukázali v plné síle kolektivního ducha. Nejvíce ho projevil Petr Čech i někteří další hráči při rozhovorech s novináři. Příkladně se postavili za trenéra Bílka i všechny své spoluhráče včetně otloukaného Milana Baroše. Určité fanoušky včetně některých mých kolegů blogerů to sice naštvalo, ovšem fotbalisté tímto ukázali vnitřní sílu, která je v kolektivním sportu často důležitější než herní kvalita.
My Češi jsme prostě takoví. Když se daří, tak jsme nejvěrnější fanoušci na světě a zaplníme s národními vlajkami sebevětší náměstí, připevníme si vlajky i na auta, po ulici chodíme oděni do reprezentačních dresů. Když se však nedaří, doslova se předháníme v tom, kdo reprezentanty co nejvíce a co nejhanlivěji zkritizuje.
Moc bych si přál, aby se našim fotbalistům vydařil i čtvrtfinálový zápas a vybojovali na Euru medaili. Ale i když se jim to eventuelně nepodaří, nadávat na ně nebudu. Vždyť co bychom dali za to, kdybychom patřili mezi 8 nejlepších v Evropě i v úrovni ekonomiky, školství či zdravotnictví?
