Jsou soudci neomylní nadlidé?

Tragédii, která se tento týden stala ve Žďáru nad Sázavou, jsem věnoval již předchozí článek na mém blogu. A již v něm jsem vyjádřil pochybnosti nad rozhodnutím Okresního soudu v Opavě, který ženu, jenž ve Źďáru vraždila, pustil letos na jaře z psychické léčebny. Stalo se tak necelé 2 roky poté, co schizofrénií trpící žena  pobodala ve škole v Havířově vychovatelku a do zásahu policistů zde držela sedmileté dítě jako rukojmí.

Názory na to, kdo je hlavním viníkem tragédie, při níž vyhasl život šestnáctiletého chlapce, jsou samozřejmě různé. Řada lidí dává hlavní vinu lékaři, kteří přechod z ústavní na ambulantní léčbu u psychicky nemocné ženy doporučil. Jsou i takoví, kteří tvrdí, že šlo o náhodu, které prostě nešlo zabránit. Ovšem jsou zde i věci, které ukazují na nedůslednost či pochybení opavského soudce.

Ten si totiž nevyžádal více lékařských posudků a přestože šlo o velmi závažný případ, celé soudní jednání trvalo pouhé půl hodiny. Je také s podivem, že se proti jeho výsledku státní zástupce neodvolal. Proto mi přišlo jako zcela logické, když ministryně spravedlnosti Helena Válková přišla s prohlášením, že opavský soud dle jejího názoru nepostupoval dostatečně důsledně a zváží proto návrh na kárný postih příslušného soudce i státního zástupce.

Za tyto výroky se však ministryně spravedlnosti dočkala ostré reakce od Soudcovské unie. Dle jejího názoru ministryně Válková svou kritikou jednala v rozporu se zákonem i ústavou! „Ministerstvo spravedlnosti nesmí zasahovat do nezávislé rozhodovací činnosti soudů," prohlásila shodou okolností rovněž bývalá ministryně spravedlnosti Daniela Kovářová. Nad takovými argumenty opravdu zůstává rozum stát. Kdo jiný než šéfka resortu, pod který justice spadá, by se měl k jejich práci v první řadě vyjadřovat? Jsou snad soudci neomylní nadlidé, které nemá právo za jejich případná pochybení nikdo kritizovat?

Že tomu tak není, by se dalo doložit mnoha příklady z nedávné minulosti. Stačilo by vzpomnět kauzu ústeckého soudce Berky, který díky zfalšovaným dokumentům poslal do konkursu desítky firem. Našla by se řada případů, kdy kvůli neudělení vazbu či rychlému propuštění z ní byla zmařena práce policistů, kteří vypátrali pachatele trestné činnosti, ale ten díky nedůslednosti soudců spravedlivému potrestání unikl. Nebo skandální rozhodnutí soudů ve prospěch některých vlivných osob.

Nezávislé soudy jsou rozhodně jednou z nejcennějších výsad demokratické společnosti. To ale neznamená, že soudci jsou nadlidé, kterým nikdo nesmí do jejich práce mluvit a kteří budou rozhodovat úplně o všem (včetně toho, jak vysoké mají mít platy). V takovém případě by totiž již nešlo o demokracii, ale o soudcokracii.