V státní škole by se naše děti musely učit, založme vlastní školu!

Při včerejším brouzdání internetem mě zaujal článek s názvem „Státní škola je nesvobodná, dětem založíme vlastní“, zveřejněný na IDNES.CZ. Redaktorka Zdeňka Trachtová v něm píše o rodičích, kteří založili vlastní základní školu v Dolních Břežanech. Učinili tak proto, že se jim nelíbilo, jak fungují dnešní státní školy.

I já jako učitel s dvacetiletou praxí mám k současnému školskému systému spousty výhrad, ostatně v některých předchozích článcích na mém blogu jsem o nich již mnohokrát psal. Trochu mě však překvapilo, jaké jsou hlavní výhrady vůči dnešním školám ze strany rodičů, o kterých článek na IDNES pojednává.

Rodičům se především nelíbí, že na státních školách jsou děti známkované, navzájem mezi sebou soutěží a učitel je tam žákům nadřazený. Naproti tomu na jejich škole to funguje tak, že žádnou vnější motivaci v podobě známek, trestů ani pochval nepoužívají. Děti prý u nich vědí, proč se učí a rozhodly se pro to samy. Děti a učitelé si navíc společná pravidla schvalují hlasováním – každý týden se v tělocvičně schází celá škola, kde se diskutuje a hlasuje o pravidlech.

Věřím tomu, že se dětem v takové škole líbí. Ani já bych v jejich věku nejspíš nebyl výjimkou. Otázkou však je, jak se takovým dětem bude dařit, až budou muset školu opustit a přejít na střední školu. A pokud by se snad jejich rodičům za pár let podařilo založit i nějaké „rodinné“ gymnázium, je otázkou, jak by pak obstály na vysoké škole a především v běžném životě.

Známkování je samozřejmě občas problematické, k objektivnímu zhodnocení výkonu každého žáka mně jakožto učiteli všech pět klasifikačních stupňů často nestačí. Ale zároveň jako motivační nástroj, který na většinu žáků funguje, ještě nikdo nic lepšího nevymyslel. Spoléhat na to, že každý žák sám pochopí, že učení je důležité pro život, je dle mého názoru naivní.

Samozřejmě, že není dobře, když je některé dítě špatnými známkami příliš stresované. Ale je především na rodičích, aby školním výsledkům nepřikládaly přehnaně velký význam. Stejně jako výsledkům všech možných soutěží, které mezi dětmi probíhají - ať už vědomostní, sportovní či dovednostní. Vždy musí být někdo první a někdo poslední. Ale dávat na rady některých psychologů, aby školy raději žádné soutěže nepořádaly z toho důvodu, že některé děti budou z jejich výsledků nešťastné, mi přijde jako úlet.

Jako problematické u zmiňovaných rodičů rovněž vidím chápání vztahu žák – učitel. Je dobré, když má učitel k žákům kamarádský vztah a i já se ho tam, kde je to možné, snažím praktikovat. Ale zároveň je dle mého názoru nesmyslné, aby učitel a žáci diskutovali o tom, jestli budou nebo nebudou mít domácí úkol, jestli mohou nebo nemohou v hodině používat mobil nebo o tom, co se budou či nebude učit. Myslí si snad někdo, že v některé firmě či organizaci pravidelně zaměstnanci diskutují se svým nadřízeným o tom, co se bude dělat, jak dlouho budou pracovat či zda musí mít při práci ochranný oděv? Samozřejmě, že se nebráním tomu, aby se žáci ke způsobu a tématu výuky vyjadřovali. Ale musí to být vždy úměrné jejich věku a dosavadním zkušenostem.

Je samozřejmě na každém rodiči, zda dá své dítě do běžné školy nebo do školy takového typu, jako je v Dolních Břežanech. Ale pokud novinář či kdokoliv jiný tyto „moderní“ školy propaguje, tak by měl být objektivní a nepsat jen populisticky o tom, že státní školy jsou nesvobodné a fungují v komunistickém stylu. To je totiž podpásové a není to pravda.