Schvalování něčí smrti je hyenismus, nikoliv však trestný čin

Tento článek je polemikou se včerejším blogem Pavla Vrby s názvem „Pošlapání demokracie a stíhání za projevený názor?“

Pro ty, kteří článek pana Vrby nečetli (možno nalézt zde): autor v něm morálně odsuzuje všechny, kteří se podivují nad tím, že jistý člověk z Ostravy (člen KSČM) je obžalován kvůli svým výrokům, které napsal na facebook. Konkrétně šlo o reakci na smutnou událost, která se stala začátkem loňského léta, kdy v Afghánistánu zahynulo 5 českých vojáků. Dotyčný konkrétně napsal, že si to ti „žoldáci“ zasloužili a „je afghánským odbojářům vděčný, že nás těch šmejdů zbavili.“

Tyto výroky skutečně musí každý slušný člověk odsoudit, ať už je zastáncem přítomnosti našich vojáků v Afghánistánu nebo s ní naopak nesouhlasí. Je však něco takového opravdu na trestný čin, zvlášť když to bylo pouze napsáno na facebook a nevysloveno veřejně například v televizi či rozhlase nebo na nějakém veřejném shromáždění?

Když se podíváme na úroveň některých internetových diskusí, jak se tam někteří lidé napadají a často až nechutně urážejí, tak by takové obžaloby musely být u nás na denním pořádku. Stačí si například vzpomenout na nedávnou smrt bývalého premiéra Stanislava Grosse. Tenkrát se také řada diskutérů vyjádřila v duchu, že jeho smrt není žádnou škodou nebo že oceňují, jak rychle Boží mlýny zapracovaly. Na některých internetových serverech musely být diskuse hned záhy zablokovány…

Řada lidí v diskusi pod článkem jistě namítne, že těch padlých vojáků si na rozdíl od Grosse, který pro náš stát nic užitečného neudělal, váží. Je samozřejmě pravda, že Stanislav Gross odešel z politiky po aféře s financováním svého bytu velmi neslavně (byť v porovnání s tím, co dnes vyplouvá na povrch v aféře Nečas-Nagyová, se jeho tehdejší kauza může jevit jako prkotina) a po odchodu z politiky podezřele zbohatnul na nákupu akcií. Ale je to opravdu důvod k tomu, aby se na internetových diskusích někteří lidé radovali z jeho smrti? I zde jde o hyenismus, který zaslouží morální (nikoliv ale trestní) odsouzení.

Pan Vrba dále ve svém článku kritizuje, že Češi nejsou na své vojáky, kteří hájí zájmy jejich země, dostatečně hrdí a řada lidí si více váží jiných povolání než je profesionální voják. K tomu bych si dovolil sdělit vlastní názor.

Zemřelých vojáků i všech jejich pozůstalých mně bylo upřímně líto. Je zcela v pořádku, že na jejich památku byly po celé České republice spuštěny sirény i to, že pro zemřelé vojáky byl zorganizován pohřeb s vojenskými poctami. Na rozdíl od některých jiných jsem ani neměl nic proti tomu, že jejich pozůstalým rodinám bylo od státu vyplaceno finanční odškodné. Byť sebevětší množství peněz nemůže těmto rodinám ztrátu jejich manželů, otců či synů nahradit.

Mám ale trochu problém s tím, pokud je někdo bere za nedotknutelné hrdiny a ostře vystupuje proti každému, kdo je za takové nepovažuje.  Voják by měl být právem považovaný za hrdinu tehdy, padne-li při obraně své vlasti, případně při obraně jiného spřáteleného státu. Je to však i případ vojáků, padlých při afghánské misi?

Do Afghánistánu vstoupila vojska USA, ke kterým se pak přidala vojska většiny jiných členských zemí NATO, v roce 2001. Byl to důsledek událostí, které se staly 11. září téhož roku na území USA a cílem afghánské války mělo být zničení teroristické organizace Al Kajdy a režimu Talibanu, který ji podporoval. I když v boji proti Al Kajdě dosáhla vojska NATO určitých úspěchů a podařilo se jim zabít i jejího hlavního vůdce Usámu bin Ládina, zcela porazit Taliban se jim do dnešního dne nepodařilo. Přestože jsou američtí vojáci na území Afghánistánu již 14 let a náklady na jejich pobyt se odhadují až na několik bilionů dolarů, v zemi stále panuje chaos, stále zde dochází k ozbrojeným útokům včetně sebevražedných atentátů, o afghánským obyvatelům slibované demokracii a prosperitě nemůže být ani řeč.

Ukazuje se tak, že vstup cizích vojsk na území Afghánistánu byl velmi problematický, ne-li přímo chybou. Proto mám trochu problém s tím, považovat naše padlé vojáky v Afghánistánu za stejné hrdiny jako například ty, kteří položili svůj život při obraně vlasti za druhé světové války.

To je můj názor a ne každý s ním samozřejmě musí souhlasit. Jednou z nejcennějších devíz demokracie by mělo být právě to, že nám nebude předkládán na jakoukoliv věc jediný správný názor, který musí povinně všichni sdílet. Mám-li kdokoliv názor odlišný, měl by mít právo jej sdělit. Měl by tak však učinit pokud možno slušnou a kultivovanou formou…