A to ještě spousta lidí na Švancarův rozlučkový zápas nepřišla, protože již nesehnala lístky, po kterých se v předprodeji jenom zaprášilo... Jak je možné, že o rozlučku s fotbalistou, který během své kariéry ani jednou neoblékl dres reprezentačního A mužstva, byl větší zájem než o zápasy fotbalové reprezentace i o většinu zápasů právě probíhajícího evropského šampionátu jedenadvacítek? Důvody jsou dle mého názoru dva.
Prvních z nich je osobnost Petra Švancary. Tohoto brněnského rodáka jsem mohl na vlastní oči sledovat nejprve v dresu druholigového FC Synot Staré Město, kde působil v sezóně 1997/98. Tehdy to byl ještě pro fotbalovou veřejnost neznámý hráč, avšak již tenkrát jsem tušil, že jde o fotbalistu, o kterém v budoucnosti mnohokrát uslyším. Po působení ve Slavii Praha, Zbrojovce Brno či Viktorce Žižkov se pak Švancara na moravské Slovácko vrátil po 11 letech, aby v období 2009-2011 obléknul dres prvoligového FC Slovácko. V těchto 2 sezónách byl nejlepším střelcem mužstva a stal se zde miláčkem fotbalových fanoušků.
Jak jsem již napsal, Petr Švancara nikdy nehrál za reprezentaci a i v historii brněnského fotbalu by se našly významnější osobnosti, jako například Vlastimil Bubník nebo Karel Kroupa. Ale diváci si ho oblíbili především díky jeho stylu hry – šlo totiž o útočníka s výbornou technikou a přímočarým tahem na bránu a takových hráčů je v současné české fotbalové lize jako šafránu. Sice fanoušci občas zabrbrali, když „Švanci“ alias „Mercedes“ ve výhodné pozici místo střely na branku udělal ve vápně jednu kličku navíc a akce tak neskončila gólem, ale vždy mu velmi brzy odpustili. Kvůli takovým fotbalistům jako byl Švancara, u něhož byla vždy patrná zejména radost ze hry, totiž řada lidí chodila na fotbal i přes ne zrovna nízké vstupné i nekalé praktiky, které se v současném českém fotbale dějí.
Druhým pravděpodobným důvodem, proč tak velké množství lidí přišlo na Švancarovu exhibici, byla skutečnost, že díky němu se na Lužánkách po 14 letech zase hrál fotbal. Tento kdysi slavný brněnský stadion, který před revolucí patřil k největším v ČSSR, přešel v roce 1990 do rukou podnikatele Lubomíra Hrstky a jelikož ten skončil v dluzích, i stadion postupně chátral a v roce 2001 přestal vyhovovat požadavkům pro první fotbalovou ligu. Poté se jeho vlastníkem stalo město, stadion však dál chátrá - zarůstá plevelem, nefunguje zde elektřina, nejsou zde hráčské šatny se sprchou...
Bylo proto obdivuhodné, že Švancara dokázal dát s partou nadšenců stadion aspoň do takového stavu, aby se na něm rozlučkový zápas mohl odehrát. Navíc díky této akci vznikla petice, vyzývající brněnské radní k výstavbě nového stadionu Za Lužánkami. Vím, že je to velmi problematická věc a peněz ve veřejných rozpočtech opravdu není nadbytek. Ale na druhou stranu, jestliže z rozpočtu města Brna i z rozpočtu Jihomoravského kraje jdou každoročně desítky milionů na pořádání motoristické Velké ceny Brna, která by si dle mého názoru měla být schopna na sebe vydělat sama, nebylo by smysluplnější věnovat tyto peníze raději na výstavbu fotbalového stadionu? Vždyť ten stávající v Králově Poli, na kterém v současné době fotbalisté Brna hrají své prvoligové zápasy, opravdu není na druhé největší město v republice příliš důstojný.
Proto chci tímto článkem Petrovi Švancarovi poděkovat nejenom za to, jak během své kariéry bavil fotbalové fanoušky, ale i za to, že díky jeho iniciativě se o brněnské ostudě jménem Lužánky začalo veřejně mluvit. Teď si jen zbývá přát, aby na Petra Švancaru navázali i brněnští radní...