Téma smrti české turistky, která zemřela po útoku islámského fanatika v egyptském letovisku Hurghada, zaujalo některé mé kolegy blogery zde na iDNES.
Včera se tomuto věnoval i kolega bloger Jan Ziegler v článku s názvem Smrt mladé české občanky je tragédií, příčiny islámského fanatismu jsou složitější. Se zájmem jsem si ho přečetl a nakonec se rozhodl, že na něj prostředním blogu napíši i reakci.
Na čem se s panem Zieglerem jednoznačně shodnu, je to, že je nesmyslné, když někteří internetoví diskutéři vytýkají zemřelé Češce, že do Egypta na dovolenou vůbec jela. Jak jsem již napsal zde ve svém předchozím článku (kterým se kolega Ziegler dost možná inspiroval), Egypt je sice rizikovou zemí, ovšem v dnešní době se vám to, že se stanete obětí islámského teroristického útoku, zrovna tak může stát i ve Francii, Anglii či Německu. Stačí, když jste ve špatnou dobu na špatném místě.
S panem Zieglerem se naopak neshodnu zejména na pasáži v jeho blogu, v níž píše: „Později však Egypt získal nezávislost a stal se velkým zdrojem zla. Egypťané byli vychováváni v nepřátelství k Izraeli, a jejich prezident Gamal Násir vyhrožoval, že tamní Židy vyvraždí a nahází do moře. Je přirozené, že v takovém prostředí bují sklony k fanatismu, včetně toho islamistického. A tuto atmosféru tam podporovaly i socialistické státy včetně Československa. Byli to komunisté, kteří se tam pokoušeli importovat socialismus, ničili tam místní zavedené struktury, výsledkem byl rozvrat společnosti a také růst islámského radikalismu.“
Ano, egyptský prezident Gamal Násir byl nechvalně známý svým odporem k Izraeli, což nakonec vyvrcholilo v roce 1967 takzvanou šestidenní válkou, v níž Egypt utrpěl drtivou porážku. Násir v době své vlády naopak utužoval přátelské vztahy se Sovětským svazem i Čínou a pokoušel se egyptskou ekonomiku transformovat na socialistický systém. Většina historiků se však shoduje na tom, že Násir nikdy socialismu nedosáhl a navíc 3 roky po šestidenní válce zemřel na infarkt. A po jeho smrti již došlo v egyptské zahraniční politice k zásadnímu obratu, který vyvrcholil uzavřením mírové dohody s Izraelem koncem 70. let.
Je proto smysluplné svádět dnes, téměř 50 let po Násirově smrti, růst islámského radikalismu v Egyptě či v některých jiných zemích Blízkého východu na komunisty? Já se domnívám, že ne, a naopak jsem přesvědčen, že k jeho rozvoji nejvíce přispělo takzvané arabské jaro, které v Egyptě a některých okolních zemích vypuklo v roce 2011, a které bylo naopak podporované Západem.
Samozřejmě, že někteří asi budou argumentovat tím, že i před rokem 2011 se v Egyptě událo několik teroristických útoků – ten s největším počtem obětí 88 byl v roce 2005 v letovisku Sharm El Sheikh (zmiňuje ho ve svém článku i kolega Ziegler). Ovšem když vezmu bilanci teroristických útoků v zemi pyramid za poslední 2 roky: koncem října v důsledku teroristického útoku spadlo nad Sinajským poloostrovem letadlo s ruskými turisty, vracejícími se z dovolené v Egyptě, přičemž nikdo z 224 cestujících nepřežil (někteří tehdy dopředu tvrdili, že pád letadla byl důsledkem katastrofálního technického stavu ruských letadel…). V lednu roku 2016 pronikli islámští fanatici do hotelu v Hurghadě a pobodali zde 3 zahraniční turisty. Letos v dubnu pak v Egyptě zemřelo 44 osob při sérii útoků na křesťanské kostely. A jak známo, po útoku šíleného islamisty před 14 dny v Hurghadě zemřely dvě německé a jedna česká turistka.
Proto, i když rozhodně nejsem zastáncem komunistů (já ani nikdo z mých blízkých příbuzných nikdy v KSČ či KSČM nebyl a ani jsem je nikdy nevolil), s tvrzením Jana Zieglera ohledně jejich viny na rozmachu islámského fanatismu v Egyptě souhlasit nemohu. Je to téměř to samé, jako by komunistům někdo dával za vinu, že včera pršelo nebo že fotbalisté pražské Sparty neuspěli ve včerejším pohárovém zápase v Bělehradě.
