Vrcholem druhého dne mistrovství světa v atletice byl nepochybně sprint mužů na 100 metrů. Byť tento dlouho očekávaný závod nakonec vyzněl poněkud rozpačitě.
Závod v nejkratším mužském sprintu vyvolal u sportovních fanoušků z celého světa mimořádný zájem především proto, že se v něm loučil Usain Bolt. Jméno tohoto fenomenálního jamajského atleta je nejspíš známé i těm, kteří jinak atletiku sledují jen okrajově. Jde totiž o osminásobného olympijského vítěze a jedenáctinásobného mistra světa, který za posledních 9 let odešel na vrcholné akci poražen jen jednou (když při finále stovky na MS v roce 2011 ulil start). Navíc je na trati 100 i 200 metrů držitelem světových rekordů, které zřejmě těžko budou v dohledné době někým překonány.
I včera se navzdory ne úplně přesvědčivým výkonům Bolta v této sezóně očekávalo jeho vítězství. Jak však asi již všichni vědí, Bolt po špatném startu doběhl až třetí, když ho v cíli těsně předčili Američané Gatlin a Coleman. Vítězný Justin Gatlin se však od londýnských diváků oslavných ovací nedočkal. Když se po chvilce čekání objevilo na světelné tabuli jméno vítěze, velká část diváků začala na londýnském stadionu bučet či pískat. Gatlin se tak ani neodvážil oběhnout po londýnském tartanu tradiční vítězné kolečko.
Na Gatlina se od začátku šampionátu ostatně bučelo pokaždé, když přicházel na start kteréhokoliv závodu. A ti, kteří atletiku sledují, dobře vědí proč: jde totiž o atleta, který je sice olympijským vítězem a po včerejšku i trojnásobným mistrem světa, ale také o sportovce, který byl v minulosti již dvakrát usvědčen z dopingu. Poprvé v roce 2001, podruhé v roce 2006, přičemž po svém druhém prohřešku nesměl 4 roky závodit.
Jak tedy vítězství amerického sprintera přijmout? Je třeba před ním smeknout za to, že se po tak dlouhé pauze dokázal úspěšně vrátit a vybojovat titul mistra světa ve svých 35 letech, což je na sprintera poměrně úctyhodný věk? Nebo se spíše přiklonit k reakci britských diváků (ostatně i jinde na světě bývají reakce na Gatlina dost často obdobné), kteří mu svým bučením či pískáním dávali najevo, že pro ně navždy zůstane podvodníkem? Já sám věřím tomu, že nyní je Gatlin již čistý a zlato na mistrovství světa vybojoval především díky velké tréninkové dřině. A rozhodnutí atletických činovníků, kteří mu v minulosti i po opakovaném provinění návrat na dráhu umožnili, je zkrátka nutné respektovat a bylo by nesmyslné ho po 7 letech zase rušit.
Problém vidím spíše v tom, aby se v rámci boje proti dopingu měřilo všem stejným metrem. A v této souvislosti je otázkou, nakolik je v porovnání s případem Gatlina spravedlivé to, když Mezinárodní atletická federace vloni kolektivně zakázala všem ruským atletům účast na olympijských hrách v Riu a letos v Londýně povolila start jen několika z nich jakožto neutrálním sportovcům? Je samozřejmě pravdou, že Rusko mělo v minulosti zejména v atletice dopingových skandálů hodně, několik ruských sportovců muselo i dodatečně vracet medaile z předchozích olympiád. Ale je přece jen správné kolektivně trestat všechny bez toho, že by jím byl na rozdíl od Gatlina dopingový prohřešek prokázán?
Ke srovnání s Gatlinem pak vybízí i případ ruské plavkyně Juliji Jefimovové. Tato několikanásobná mistryně světa byla rovněž v nedávné minulosti trestána za doping a k závodění se vrátila po 16měsíčním trestu. Reakce na její návrat byly vesměs negativní a na olympiádě v Riu ji její americká přemožitelka Kingová po závodě na 100 metrů prsa dokonce odmítla podat ruku. Za toto gesto byla americká plavkyně v některých našich mainstreamových médiích (viz například zde na webu ČT) líčena jako hrdinka. Zatímco po včerejším finále stovky a bučení na vítězného Gatlina mluvil reportér České televize o „poněkud rozpačité reakci jinak korektního britského publika“…
Boj proti dopingu v současném sportu je nepochybně správný a potřebný. Je však důležité, aby se v něm vždy měřilo stejným metrem. Bez ohledu na to, zda postiženým je Američan, Rus či sportovec z kterékoliv jiné země.
