Filip, Koten, Grospič = nebezpečí pro naši demokracii nebo jen mnoho povyku pro nic?

V médiích či na internetových diskusích jsou stále častěji slyšet obavy některých lidí ohledně toho, že spojení Babišova ANO s komunisty a Okamurovci znamená reálné ohrožení demokracie v naší zemi.

I když po letošních sněmovních volbách dosud žádná vládní koalice oficiálně nevznikla, mnozí lidé jsou přesvědčeni, že neoficiálně už existuje dávno a názorně se to projevuje tím, jak jednotně zatím postupují při hlasování v Poslanecké sněmovně poslanci z ANO, SPD a KSČM. Mají takové názory reálný podklad a měli bychom se dokonce dle tvrzení některých bát o ohrožení demokracie v naší zemi a návratu k totalitním praktikám? Na tyto otázky se pokusím odpovědět v dnešním blogu.

Jak ti, co sledují naši politickou scénu, dobře vědí, do Poslanecké sněmovny se po říjnových volbách dostal rekordní počet 9 stran. Sestavení koalice, která by v parlamentu dala potřebnou nadpoloviční většinu, však bude nejspíš dosti obtížné. Jako jedna z možných variant se nicméně ukazuje jednobarevná vláda vítězného ANO s podporou SPD a KSČM. Okamurovci však tuto možnost zatím vylučují a jsou ochotni jedině jít s Babišem přímo do vlády, což však pro změnu odmítá šéf hnutí ANO.

Jak už jsem zmínil výše, pravdou ovšem je, že při všech dosavadních hlasováních o personálním obsazení Poslanecké sněmovny hlasují Babišovci, Okamurovci i komunisté jednotně. A i díky tomu se místopředsedy PS stali hned při prvním hlasování Tomio Okamura z SPD a Vojtěch Filip z KSČM (zatímco předseda ODS Petr Fiala byl do této funkce zvolen až po třetím hlasování). Hlavně v souvislosti s předsedou komunistů ve vedení Sněmovny mluví mnozí o tom, kam jsme to po roce 1989 nakonec dotáhli.

Souhlasím s tím, že když je 28 let po sametové revoluci KSČM stále parlamentní stranou a její šéf místopředsedou parlamentu, tak to moc dobré vysvědčení pro naši společnost není. Ale neměli bychom za tuto skutečnost místo Andreji Babišovi spíše spílat takzvaným tradičním politickým stranám, které tu ještě donedávna vládly, že svou politikou nedokázaly přesvědčit všechny příznivce KSČM o tom, že jsou tu jiné, demokratičtější strany, které budou lépe hájit jejich zájmy? Navíc, Vojtěch Filip byl místopředsedou Sněmovny zvolen v polistopadové historii již počtvrté a tento post zastával i po celé volební období, kdy vládní koalici tvořily ODS, KDU-ČSL a Zelení. A byť příznivcem komunistů nejsem a ani jsem nikdy nebyl, opravdu se nedomnívám, že by kvůli tomu, že jeden z pěti místopředsedů sněmovny je komunista, byla vážně ohrožena demokracie v České republice.

Trochu větší pochybnosti už mám ohledně zvolení poslance SPD Romana Kotena do čela bezpečnostního výboru Sněmovny. Jak zdejší čtenáře již několikrát rozsáhle informoval i kolega bloger Roman Máca, tento politik dle příspěvků na svém facebookovém profilu je údajně stoupencem vystoupení České republiky z Evropské unie i NATO a o Rusku hovoří jako o „našem opravdovém příteli.“ Nad některými zveřejněnými printscreeny jsem také kroutil hlavou, ovšem na druhou stranu: mělo by to, co někdo sdílí na svém facebookovém profilu, opravdu být hlavním kritériem pro posouzení, zda může či nemůže být zvolen do příslušné parlamentní funkce?

A i když na mě opravdu pan Koten nepůsobí zrovna dvakrát intelektuálně vyspěle, ohledně jeho prohlášení, proneseném při včerejším jednání bezpečnostního výboru (viz odkaz zde): „V případě, že by Česká televize nebo jakákoli jiná televize informovala velmi vyváženě třeba o prezidentských volbách v Americe, nebo o konfliktu na Ukrajině, tak si myslím, že by si lidé nehledali žádná jiná média, ani taková, ani maková, prostě by jim stačilo to, aby veřejnoprávní televize informovala pravdivě,“ mu musím jednoznačně dát za pravdu. Vybavil jsem si totiž při této příležitosti mimo jiné i poslední díl pořadu 168 hodin, odvysílaného v neděli večer na ČT1. A ten hon redaktorek ČT na poslance SPD Kotena i na poslance KSČM Grospiče, který byl pro změnu ve Sněmovně zvolen předsedou mandátového výboru, mi opravdu přišel poněkud nechutný a dosti za hranou novinářské etiky.

Abych se závěrem vrátil k otázce, položené již v nadpisu mého dnešního blogu: ani já nemám radost z toho, jak letošní volby dopadly a komunisty ani Okamurovce v oblibě určitě nemám. Ale strašit v tomto směru návratem do totalitního období je podle mě poněkud mimo mísu a některé tradiční politické strany by se místo něho především měly snažit, aby v příštích volbách dopadly lépe než letos.