Absolutním vítězem včerejších maďarských voleb se stala strana Fidesz, vedená dosavadním premiérem Viktorem Orbánem. Jako šéf této strany vyhrál Orbán už čtvrté parlamentní volby.
Jak se dalo dle předvolebních průzkumů očekávat, vítězem maďarských parlamentních voleb se stal Viktor Orbán, respektive jím vedená strana Fidesz. Šlo jen o to, zda v parlamentu získá či nezíská ústavní většinu. A i když v době, kdy píši tento blog, ještě není sečteno všech 100 % hlasů, s největší pravděpodobností se tak stane.
Že z Orbánova vítězství v Bruselu a v některých západoevropských zemích moc radostí nemají, asi není třeba dodávat. Maďarský premiér má totiž pověst „neposlušného politika“, který ne vždy jde s hlavním evropským proudem, má zcela odlišné názory na řešení migrační krize, na mnohé ekonomické otázky i na celkové fungování Evropské unie. Proto například dnešní německý tisk píše o tom, že „EU se musí po Orbánově volebním vítězství připravit na pokračující těžkosti ze strany Maďarska,“ podle serveru Die Welt dokonce reálně hrozí, že se staronový maďarský premiér stane „hrobařem Evropské unie“ (viz odkaz zde).
Viktor Orbán coby předseda strany Fidesz mimochodem zvítězil v maďarských parlamentních volbách již počtvrté: poprvé se stal vítězem již v roce 1998, v letech 2002 a 2006 pak skončila strana Fidesz těsně druhá za maďarskými socialisty, v letech 2010, 2014 i 2018 však již přesvědčivě zvítězila. V čem tkví tajemství úspěchu tohoto maďarského politika (původní profesí právníka)? Ti, kteří mu nepřejí, budou jistě tvrdit, že je silný populista, který u maďarských voličů zabodoval především protiimigračními postoji a kritikou amerického multimiliardáře maďarského původu George Sorose. A také protievropskou rétorikou, přestože, jak nás v článku zde nedávno informoval server iDNES, někteří Orbánovi kamarádi zázračně bohatnou z eurofondů (je ovšem škoda, že redaktoři iDNES nejsou stejně pilní i v pátrání po tom, jak z evropských fondů či dotací bohatne i „nemajitel“ tohoto serveru Andrej Babiš…)
Špičky EU navíc Orbánovi dříve vytýkaly i znárodnění soukromých penzijních fondů, výrazné zdanění bank a velkých energetických společností či podobu mediálního zákona. Dokonce mu bylo ze strany Bruselu několikrát vyhrožováno zavedením ekonomických sankcí. Po vypuknutí migrační krize před 3 lety pak byl maďarský premiér pro změnu terčem kritiky za to, že v reakci na prudký příliv uprchlíků z Blízkého východu nechal na hranicích své země se Srbskem a Slovinskem vybudovat plot.
Orbánovi odpůrci, kteří tehdy mluvili o budování nové železné opony, pak asi hodně těžko nesli, když postupem času ke zbudování hraničních zábran přistoupily i další země, včetně například Rakouska. Také Orbánova ekonomická opatření se nemusí některým liberálním ekonomům líbit, ale fakt je ten, že během jeho vládnutí se maďarská ekonomika pozvedla a byť v rámci střední Evropy stále patří mezi ty méně výkonné, v loňském roce meziročně rostla o téměř 5 % a také dříve vysoká nezaměstnanost klesla pod 4 %.
A na tom, že maďarský premiér při unijních jednáních především hájí zájmy své země a na rozdíl od některých jiných pro něho není rozhodující být loajální nebo až servilní k vůdčím představitelům EU, také nic špatného nevidím. Naopak vidím jako nanejvýš logické, že tuto skutečnost maďarští voliči opět ocenili.
