O Gabriele Koukalové se toho za poslední týden napsalo v českých médiích možná víc než po jejím triumfu na mistrovství světa v Hochfilzenu. Dnes to již nedalo ani mně, a tak jsem se rozhodl napsat na celou záležitost svůj názor.
Odmala jsem zarytý sportovní fanoušek a především fandím všem českým reprezentantům bez ohledu na sportovní disciplínu, v které naši zemi reprezentují. Přesto tak jako u většiny fanoušků, i u mě je to tak, že úspěchy či nezdary u některých vybraných sportovců prožívám více než u většiny ostatních. A k těm „vyvoleným“ patřila v mém případě i Gabriela Koukalová.
Důvodem nebyla ani tak její přirozená ženská krása (byť i to určitou roli možná hrálo), ale spíše to, že šlo o sportovkyni, která vždy při rozhovorech s novináři a televizními komentátory působila sympatickým dojmem, byla vždy bezprostřední a také kromě mnohých úspěchů, kterých během své kariéry dosáhla, také měla na velkých závodech často smůlu. Čímž nemyslím jen některé excesy, způsobené její roztržitostí, jako například zapomenutí hůlky při odjezdu ze střelnice nebo zaseknutí náboje v pušce, ale i řadu závodů na mistrovství světa nebo olympiádě, kdy skončila těsně pod stupni vítězů na čtvrtém místě.
Za všechny bych připomněl například olympijské hry v Soči v roce 2014, kam vzhledem k předchozím úspěchům ve Světovém poháru odjížděla jako jedna z kandidátek na medaili. Při prvním biatlonovém závodě – sprintu na 7,5 km, však hned při první střelecké položce minula tři rány z pěti a skončila tak až na konci třetí desítky s malou nadějí na úspěch v následujícím stíhacím závodě. V něm však Gábina předvedla neuvěřitelný výkon a z 29. místa, z něhož vyrazila na startu, nakonec atakovala stupně vítězů a dojela těšně pod nimi čtvrtá. Když poté čtvrté místo zopakovala i ve vytrvalostním závodě na 15 kilometrů, začala již Gábina (tehdy ještě Soukalová) mluvit o tom, že jí snad ta medaile není souzena. Naštěstí se zmýlila – při posledním individuálním startu v závodě s hromadným startem vybojovala olympijské stříbro, které jí nejspíš celý národ ze srdce přál. Další olympijské stříbro pak ještě získala jako členka smíšené biatlonové štafety.
Pak přišly pro českou reprezentantku 3 velmi úspěšné sezóny: v roce 2015 získala 2 medaile na mistrovství světa, v sezóně 2015/2016 se stala celkovou vítězkou Světového poháru (měla však opět trochu smůlu na mistrovství světa, kde skončila třikrát těsně pod stupni vítězů). Vůbec nejúspěšnější v její biatlonové kariéře byl pak loňský rok, kdy získala 3 individuální medaile na mistrovství světa, včetně té nejcennější zlaté, v celkovém pořadí Světového poháru pak skončila druhá za Němkou Dahlmeierovou. Zcela po zásluze pak byla na konci roku vyhlášena nejlepším českým sportovcem za rok 2017.
Všichni čeští biatlonoví fanoušci tak byli natěšeni na zimní olympijské hry v Pchjongčchangu a věřili, že Gabriela Koukalová přidá do své medailové sbírky ještě poslední cenný kov, který jí chybí – olympijské zlato. Jak už však dnes víme, nestalo se tak… Gábina byla kvůli bolavým lýtkům stále nucena odkládat start do biatlonové sezóny, až nakonec v lednu oznámila, že se olympijských her nezúčastní. Když pak minulou sobotu prohlásila, že nebude závodit ani v příští sezóně a že si nyní návrat k biatlonu absolutně nedovede představit, potvrdilo se to, o čem předtím mnozí spekulovali – že Gábininy problémy spíše než s jejími lýtky více souvisí s její psychikou.
Což se v plné nahotě následně ukázalo v následujících dnech, kdy se nejprve v médiích objevily informace o jejích dlouholetých problémech s příjmem stravy a následně pak i některé ukázky z její právě vydávané knihy, v nichž se vyjadřuje k některým svým trenérům i kolegyním z ženského reprezentačního týmu. Nešetří v nich především svého trenéra v juniorské reprezentaci Jindřicha Šikolu, kterého obviňuje z toho, že kvůli němu se z ní údajně stala anorektička, a také svou dlouholetou reprezentační kolegyni Veroniku Vítkovou. V souvislosti s Vítkovou mluví například o tom, že je pomlouvačná, že jí téměř nikdy nepogratulovala k medailím a že proti ní štvala i ostatní členky biatlonového týmu (viz odkaz zde).
Nakolik je tohle vše pravdivé, nedovedu jako člověk, který u toho nebyl, posoudit. Ovšem kladu si otázku, proč měla nejlepší česká biatlonistka všech dob potřebu prát ve své autobiografii všechno tohle špinavé právo (a chci věřit tomu, že tak neučinila kvůli tomu, aby se kniha lépe prodávala). Za její velmi úspěšnou kariéru, během níž mnohokrát rozdávala českým fanouškům radost, se Gabriele Koukalové sluší poděkovat. Ovšem asi nejenom mně mrzí, že tahle skvělá sportovkyně nedokázala odejít se vztyčenou hlavou.
