Se zájmem jsem si dnes přečetl blog ekonomky Markéty Šichtařové s výmluvným názvem Stávka za všechny prachy. Již z jeho titulku je zřejmé, že se v něm mluví o dnešní učitelské stávce. Dle ohlasů na internetových diskusích, sociálních sítích či komentářích v tištěných i internetových médiích si tato stávka příliš velké sympatie u většiny veřejnosti nezískala. Také paní Šichtařová je ve svém článku ke stávkujícím učitelům velmi kritická.
Z mého pohledu jakožto učitele s více než pětadvacetiletou praxí je velká škoda, že školské odbory v čele s panem Dobšíkem stávku prokaučovaly, ne-li přímo zpackaly. Její vyhlášení totiž bylo nešťastné jak z hlediska termínového (vyhlášena byla jen tři pracovní dny před jejím konáním, navíc záhy po několikadenním volnu, které žáci a studenti měli díky podzimním prázdninám), tak z hlediska obsahového (což byly i hlavní důvody toho, proč jsem se sám stávky nezúčastnil). Jestliže totiž představitelé odborů přišli s požadavkem, aby celé 10% navýšení učitelských platů pro příští rok šla do tarifů, a nesouhlasili tak s dle mého názoru přijatelným kompromisem ministra Plagy (8 % do tarifů a 2 % na příplatky a odměny), bylo jasné, že něčím takovým si sympatie nepedagogické veřejnosti nezískají.
Ani tato skutečnost by však neměla být důvodem k tomu, aby byla práce většiny pedagogů shazována (vesměs lidmi, kteří nikdy v životě sami neučili) za pomoci populistických a nekorektních argumentů. A byť blogy paní Šichtařové čtu rád, něčeho takového se tentokrát dopustila i ona. V jejím dnešním blogu mi vadil především odstavec: „Podíváme-li se na hodnocení českých patnáctiletých studentů v mezinárodním průzkumu PISA z roku 2015, vidíme žalostné výsledky. V matematice mají průměrné hodnocení 490 bodů, Němci mají slušných 506 bodů, kontinentální Čína má 531 bodů a Singapur dokonce 564! A české výsledky se v čase stále propadají.“
Na stránkách České školní inspekce jsem si vygoogloval výsledky českých školáků při mezinárodním testování PISA v roce 2015 i v předchozích letech (tyto mezinárodní srovnávací testy, kterých se zúčastňují země OECD, probíhají vždy jednou za tři roky, výsledky posledního testování z loňského roku budou zveřejněny až v prosinci roku 2019, tedy zhruba za měsíc). Co se týká čísel, zmíněných paní Šichtařovou: dle zdroje zde dosáhli v roce 2015 čeští školáci u testu z matematické gramotnosti průměrného výsledku 492 bodů, což znamenalo 29. místo ze 72 zúčastněných zemí. V první desítce přitom skončilo 8 asijských zemí, mezi něž se vklínily na osmé a deváté místo pouze dvě evropské země: Švýcarsko a Estonsko. Velmi podobně jsme dopadli i v dalších dvou testovaných oblastech: v přírodovědné gramotnosti skončili čeští žáci rovněž na 29. místě, v čtenářské gramotnosti pak o jeden stupínek níže.
Paní Šichtařová má pravdu v tom, že oproti roku 2012 se čeští školáci v matematické i přírodovědné gramotnosti zhoršili (tehdy skončili na 24., respektive 22. místě, přičemž oproti roku 2009 to tehdy bylo určité zlepšení). Je ovšem adekvátní označit jejich výsledky jako „žalostné“? V rámci členských zemí EU se Česká republika umístila zhruba uprostřed, až za námi skončily například Itálie, Španělsko, Lucembursko, Maďarsko či Slovensko (a z neevropských zemí například USA). Dle mého názoru to až tak žalostný výsledek není, zvlášť vzhledem ke skutečnosti, že Česká republika dává na vzdělání jen necelá 4 % HDP, zatímco průměr zemí OECD je 5,2 %. A dle údajů za rok 2016 na tom byly ze zemí EU o něco hůře než my pouze Maďarsko, Slovensko a Lucembursko (viz odkaz zde).
A není to samozřejmě jenom otázka peněz. Třeba v souvislosti s tím, že při mezinárodním testování PISA téměř vždy dominují východoasijské země (ať už jde o Singapur, Čínu, Japonsko či Koreu) mě napadlo, jak by to asi dopadlo u nás, pokud by čeští učitelé vyžadovali od svých žáků takovou píli a pracovitost, jaká je pravděpodobně vyžadována u školáků ve zmíněných asijských státech. Ty kritické ohlasy mnohých psychologů, mediálních vzdělávacích expertů i některých rodičů bych opravdu slyšet nechtěl...