Prezidentovo dilema o tom, zda podepsat, nebo naopak vetovat vládní novelu ohledně nižší valorizace penzí, dopadlo přesně tak, jak jsem očekával. Petr Pavel si sice během včerejška dával poměrně dlouho načas a své rozhodnutí oznámil na tiskové konferenci až po čtvrté hodině odpolední, ovšem asi málokdo věřil tomu, že by rozhodl v neprospěch vládní koalice a novelu vetoval.
Prezident se sice nejprve během dopoledne sešel se zástupci opozičního hnutí ANO, aby vyslechl jejich argumenty ke sporné novele a po schůzce konstatoval, že jejich námitky vůči zákonu jsou relevantní, a tvrdil, že se bude rozhodovat až do poslední chvíle. A i při samotné odpolední tiskové konferenci prohlásil, že má pochybnosti o tom, zda schválený návrh není v rozporu s Ústavou. Přesto se ho však nakonec podepsat rozhodl, neboť pokud by tak neučinil, znemožnil by Sněmovně přehlasovat své veto do 22. března, kdy příslušná novela musí vyjít ve Sbírce zákonů. Prý by tím posílil pravomoci, které mu dává Ústava, a takovým prezidentem on být nechce (viz odkaz zde).
Takové rozhodnutí však podle mého názoru nelze označit jinak než jako alibistické. Pokud je Ústavou dána prezidentovi pravomoc zákon, schválený v Poslanecké sněmovně i v Senátu vracet, má-li pochybnosti o jeho správnosti, má hlava státu takového práva využít. Tím spíše, pokud si není jista, zda jeho schválení proběhlo v souladu s Ústavou, neboť v případě novely, která má na poslední chvíli snížit potřebné státní výdaje na valorizaci penzí, je podezření jak na její retroaktivitu, tak i na zneužití legislativní nouze.
Je sice dojemné, když pan prezident prohlásí, že je připraven podat kvůli podepsanému zákonu stížnost k Ústavnímu soudu, pokud by to neudělal nikdo jiný, ovšem obě parlamentní opoziční strany (ANO i SPD) přece již dopředu avizovaly, že tak učiní ony. Proto mi tento Pavlův slib přijde jako poněkud laciné gesto, stejně jako to, když až nyní vytýká vládní koalici, že s penězi na mimořádnou valorizaci penzí vůbec nepočítá v letošním státním rozpočtu.
Celý tento naoko napínavý děj s dojemným závěrem ve stylu „se slzami v očích, ale podepsal“ na mě proto působí jako předem promyšlené divadlo, u kterého však těm, co nejsou zcela naivní, bylo dopředu jasné, jak dopadne. Tedy že nový pan prezident půjde na ruku vládním stranám, které ho při prezidentské volbě výrazně podporovaly. Je to škoda především pro něj, neboť měl jedinečnou šanci prokázat, že jeho během kampaně často pronášená slova ohledně toho, že není vládním kandidátem a chce být prezidentem všech, byla myšlena upřímně.
