Hokejový svět nám utíká. Doženeme ho ještě někdy?

V neděli ukončené hokejové mistrovství světa se bude v médiích i na internetových blozích rozebírat ještě dlouho. Zatímco ve svém včerejším článku jsem se na tuto událost podíval s humorem, dnes budu ve svém hodnocení zcela vážný.

Ne, rozhodně si nemyslím, že by čtvrté místo na hokejovém mistrovství světa bylo propadákem. Co bychom za to dali, kdybychom byli čtvrtí nejlepší na světě například v životní úrovni, výši HDP nebo kdyby takové umístění vybojovali naši studenti na světové matematické olympiádě. Ale přiznejme si, že jsme v domácím prostředí asi čekali víc.

Už jen proto, že na světovou medaili čeká náš hokej od roku 2012, kdy tým, vedený trenérem Hadamczikem, vybojoval na MS ve Finsku bronz. Tenkrát to přitom řada českých hokejových fanoušků brala jako neúspěch, kritizovala naši semifinálovou porážku od Slováků a především trenéra Hadamczika. Když jsme pak na následujícím hokejovém šampionátu ani na olympijských hrách v Soči neuspěli, byl Hadamczik odvolán a místo něj se na pozici reprezentačního kouče vrátil Vladimír Růžička. A řada fanoušků i sportovních novinářů se nejspíš domnívala, že teď to již půjde jako po másle a naši hokejisté zase brzy začnou vozit zlaté medaile…

Jenže po dvou následujících světových šampionátech vidíme, že tak jednoduché to není a jenom v trenérovi to nebylo.  Je pravda, že jsme loni v Bělorusku i letos u nás doma postoupili do semifinále, tam jsme však vždy oba závěrečné zápasy prohráli a dokonce v nich nevstřelili ani jeden gól. Tím Růžičku nekritizuji, přece jen pod jeho vedením začala hrát reprezentace líbivější a ofenzivněji laděný hokej, umí také lépe než Hadamczik komunikovat s hráči i s novináři. Ale ukazuje se, že náš hokej je v hlubší krizi, než si byla většina lidí ochotna připustit a jenom vyměnit reprezentačního trenéra nestačí.

Kvalitních hokejistů již prostě nemáme tolik, jako tomu bylo v době Nagana a následného trojnásobného triumfu na hokejových mistrovsvích světa v letech 1999-2001. A ani s kádrem našich mistrů světa v letech 2005 a 2010 se naše současné reprezentační mužstvo měřit nemůže.

Základem našeho úspěch byl téměř vždy skvělý brankář a kvalitní obrana. Když se na to podíváme letos: Pavelec vyloženě nezklamal, ale takovou oporou, jakou byli v minulosti v naší brance Hašek, Holeček nebo Vokoun, zkrátka není. Obrana často hořela, přísnější měřítko snesou pouze Němec, Jordán a Kolář. Útok byl letos naší nejsilnější částí, jeho ozdobou byl především nestárnoucí Jaromír Jágr, milým překvapením byl pak čtvrtý útok Simon-Koukal-Zaťovič. Nicméně v semifinále a v zápase o bronz nepomohli ani oni.

Je pravdou, že kdyby českou reprezentaci mohli posílit někteří další hráči z NHL, například Krejčí, Hudler nebo Židlický, byl by náš herní projev možná o něco lepší. Jenže to samé by mohli říci i Američané, Švédové, Finové… A ani skvělá Kanada, která byla letos minimálně o třídu lepší než všechna ostatní mužstva, nepřivezla do Prahy všechny své nejlepší hráče.

Ani blízká budoucnost našeho hokeje nevypadá příliš růžově. Vždyť naše reprezentační dvacítka či osmnáctka přivezla za posledních 10 let ze světových šampionátů jednu jedinou medaili, mladých hráčů, schopných prorazit mezi absolutní světovou špičku, máme čím dál méně.  Příčiny můžeme rozebírat do nekonečna, ale základem je dle mého názoru to, že hokej je ekonomicky příliš náročný sport, který si v dnešní době ne každá rodina může dovolit. A pokud to v řadě hokejových oddílů opravdu funguje tak, že nejsou preferováni hráči s největším talentem, ale ti, jejichž rodiče jsou ochotni formou sponzorského daru či jiným způsobem přispět oddílu na provoz nejvyšší finanční částkou, tak to těžko může být lepší. A jelikož se dá těžko spoléhat na to, že půjde do hokeje více peněz od státu, tak se asi musíme smířit s tím, že v tomto populárním sportu mezi ty úplně nejlepší již patřit nebudeme.

Samozřejmě to mrzí.  Je však třeba, aby kvůli tomu čeští sportovní fanoušci věšeli hlavu dolů? Když se podíváme na naše letošní úspěchy v ostatních zimních sportech: máme mistryni světa ve snowboardingu, dvojnásobnou mistryni světa v rychlobruslení (přestože v Česku nemáme ani jednu rychlobruslařskou dráhu), z mistrovství světa v biatlonu jsme přivezli 4 cenné kovy. Přestože u nás nemáme ideální podmínky ani pro lyžování, získali jsme medaili i na mistrovství světa v alpském lyžování i v lyžování klasickém (navíc v nejprestižnějším závodě v běhu na 50 km).  Že už nepatříme mezi ty úplně nejlepší i v ledním hokeji? Prostě nepatříme…