Úžasný český úspěch: Telička se stal jedním ze 14 místopředsedů Evropského parlamentu

Jak jste možná již zaregistrovali z dnešních zpráv, český europoslanec Pavel Telička byl dnes zvolen jedním ze 14 místopředsedů Evropského parlamentu.

Když jsem dnes tuto zprávu v médiích zaregistroval, tak mě zarazila především jedna věc: na co vrcholný orgán Evropské unie potřebuje těch místopředsedů 14? Jak jsem se dočetl ve zprávě zde, místopředsedové řídí v případě nepřítomnosti předsedy EP plenární zasedání a předseda na ně může delegovat také jiné povinnosti, úkoly nebo pravomoci. To zní vcelku logicky, ale pořád nerozumím tomu, proč jich musí být tak moc? Nepřipadá mi totiž, že by parlament v Bruselu či Štrasburku zasedal až tak často, aby všech 14 přímých  zástupců jeho předsedy (tím byl mimochodem včera zvolen Ital Antonio Tajani) mohlo být smysluplně využito.

Tento nesmyslně vysoký počet místopředsedů mě spíše utvrzuje v tom, že mají pravdu ti, kteří říkají, že vrcholné orgány Evropské unie jsou byrokraticky a neefektivně řízené molochy, jejichž hlavním smyslem zřejmě je poskytnout teplé a velmi dobře placené místečko co nejvyššímu počtu osob ze všech 28 členských zemí EU. Někteří čeští politici pravda okomentovali dnešní Teličkovo zvolení jakožto dobrou zprávu z hlediska prosazování českých zájmů v Bruselu. Je však zrovna v případě pana Teličky takový optimismus na místě?

Zkusím zde nyní stručně připomenout podstatné body z života Pavla Teličky. Pan Telička byl před rokem 1989 členem KSČ, ke konci 90. let se stal náměstkem ministra zahraničí a státním tajemníkem ČR pro evropské záležitosti. Díky tomu se v roce 2004 také stal prvním českým eurokomisařem. Tím byl sice jen krátkou dobu, zato však za Českou republiku vyjednával vstupní podmínky našeho členství v EU (v čemž zrovna dvakrát úspěšný nebyl). Po odchodu z křesla eurokomisaře na konci roku 2004 založil lobbistickou firmu, která nakonec skončila v likvidaci.

Politickou „recyklaci“ pak zažil v roce 2014, kdy se stal hlavním lídrem hnutí ANO pro volby do Evropského parlamentu. Babišovo ANO tyto volby tenkrát těsně vyhrálo a Telička, který byl lídrem jejich kandidátky, se stal europoslancem. Jeho politické ambice však byly nepochybně vyšší: ANO s tímto poněkud kontroverzním politikem původně počítalo na post eurokomisaře, kvůli odporu koaličních partnerů však nakonec, jak známo, dostala přednost bývalá ministryně pro místní rozvoj Věra Jourová.

Pan Telička na mě proto působí především jako kariérista a „eurohujer“, který Evropskou unii obvykle srdnatě hájí a podivuje se nad tím, co ti Češi proti ní vlastně mají. Zvolení takového politika do předsednictva jednoho z vrcholných orgánů Evropské unie proto jako žádné vítězství pro Českou republiku nevidím…