Od 15. prosince loňskému roku došlo k zásadním změnám v železniční dopravě, spočívajících zejména v tom, že v řadě krajů ztratily své dominantní postavení České dráhy, neboť je na části spojů nahradili soukromí dopravci. Od nového systému si mnozí slibovali, že díky větší konkurenci na drahách dostanou cestující větší komfort, přibude více spojů a v důsledku soutěživosti mezi jednotlivými dopravci někde zlevní i jízdné.
Zároveň však ještě před startem této „revoluce v dopravě“ mnozí varovali před chaosem, který může nastat v důsledku toho, že jednotlivé kraje budou mít různé cenové tarify, a v případě spojení s přestupy si tak cestující bude muset kupovat několik jízdenek. Jak už jsem uvedl v jednom dřívějším blogu (primárně věnovaném cestě vlakem aktivistky Grety z madridského kongresu): když například někdo pojede Českými drahami z Prahy do Uherského Hradiště přímým vlakem, tak si stále může koupit jízdenku přes internet. Když však bude následně v Uherském Hradišti přesedat třeba do Uherského Ostrohu nebo Kunovic, tak si již jízdenku pro tuto část cesty bude muset koupit na místě nebo v příslušném vlaku - bez ohledu na to, zda pojede vlakem společnosti Arriva nebo Českými drahami.
Po necelém měsíci od zavedení „revolučních“ změn v dopravě lze konstatovat, že se obavy ohledně možných problémů nejenom potvrdily, ale dokonce předčily očekávání i těch největších pesimistů. A to zejména tam, kde dosavadní spoje Českých drah nahradila společnost Arriva, což se týká Libereckého a Zlínského kraje. Jaký tedy „komfort“ lidem z těchto krajů jedna z největších dopravních společností v Evropě, která je součástí německého koncernu Deutsche Bahn, přinesla?
Jak se lze dočíst v reportáži zde na iDNES, v mrazivých lednových dnech čekali cestující na trase Velké Karlovice – Vsetín na příjezd ranního vlaku, který je měl dopravit do zaměstnání či do školy, několikrát marně. Vlak prostě nepřijel. Dle ohlasů některých jiných cestujících vagony společnosti Arriva sice vypadají na pohled zvenčí hezky, ovšem často se v nich netopí, nejsou v nich toalety, určitou pikantností jsou i německé nápisy na vagonech, které společnost dosud nestihla odstranit, takže například místo „Nenastupovat“ je na nich napsáno „Nicht einsteigen.“ Co naopak bylo pro některé cestující příjemné, bylo to, že cestovali zadarmo, neboť systém prodeje jízdenek ve vlaku většinou nefungoval.
Závažnějším problémem, než například dosud neodstraněné německé nápisy, pak mohou být u vlaků Arrivy bulharští strojvůdci, kteří dle výpovědí některých železničářů neumí dostatečně dobře česky, což způsobuje problémy při jejich komunikaci s českými výpravčími či některými jinými zaměstnanci drah. Mluvčí Arrivy nicméně bulharské strojvůdce hájí s tím, že češtinu ovládají, ale chyba je na straně českých železničářů, neboť prý při komunikaci nepoužívají spisovnou češtinu, nýbrž slangové výrazy...
Společnost nicméně uznává, že start na české železnici se jí úplně nepovedl a slibuje, že nedostatky bude postupně napravovat. Jenže dle ohlasů mnohých cestujících ve Zlínském kraji, kde žiji, se tak děje jen velmi pomalu. A pokud je někdo při cestě do zaměstnání závislý na konkrétním spoji, který má často zpoždění nebo případně nepřijede vůbec, tak mu omluvy od společnosti Arriva moc platné nejsou. Asi málokdo totiž má tak tolerantního zaměstnavatele, aby mu omlouval pozdní příchody do práce, způsobené dopravními potíži, i několik měsíců.
Na progresivní změny k lepšímu, které mnozí politici lidem se zavedením nového systému na železnici slibovali, to tak zatím bohužel nevypadá. Přičemž kritika by neměla směřovat jenom na v článku zmíněnou dopravní společnost, ale i na příslušné krajské politiky, kteří dle všeho výběrové řízení na nové dopravce jednoduše zpackali...