Je Covid-19 důvodem k tomu, aby se školství řídilo radami neziskových organizací?

Je současná mimořádná situace, související s pandemií koronaviru, důvodem pro zásadní přehodnocení vzdělávacích cílů, včetně například toho, aby žáci přestali být svými učiteli známkováni?  

Když Bezpečnostní rada státu již téměř před čtyřmi týdny rozhodla o uzavření všech škol v ČR, učitelé i ředitelé škol museli rychle promyslet, jakým způsobem zabezpečit pro žáky a studenty náhradní výuku. Zvlášť, když náměstek ministra zdravotnictví Roman Prymula den poté vyjádřil názor, že školy zůstanou uzavřené nejméně jeden měsíc. Naštěstí žijeme v 21. století a rozvinuté informační technologie umožňují učitelům komunikovat se svými žáky mnoha různými způsoby, ať už přes email, sociální sítě či Skype.

Proto převážná většina kantorů od prvního dne „volna“ nezahálela a svým žákům začala rozesílat nebo na e-learningových webových stránkách vystavovat učební materiály a zadávat jim úkoly. Někteří začali realizovat online výuku v pravém slova smyslu, tedy přes Skype, Google Clasroom či podobné nástroje. Dle ohlasů veřejnosti byli někteří učitelé v tomhle horliví až příliš (možná proto, že chtěli žákům i jejich rodičům ukázat, že opravdu nyní nemají žádné „prázdniny“) a tak se na některé žáky navalilo těch úkolů přehnaně, ale časem se ve většině případů i tohle srovnalo.  

Jelikož se však postupem času ukazovalo, že ten prvně avizovaný odhad profesora Prymuly ohledně zavření škol na jeden měsíc byl ještě velmi mírný, a optimistické odhady nyní mluví v souvislosti s otevřením škol o druhé polovině května (ty pesimistické naopak o tom, že školy se do konce června pro žáky neotevřou vůbec), začalo se zcela logicky spekulovat i o tom, jak to v probíhajícím školním roce bude s uzavřením klasifikace. Za něco málo přes měsíc druhého pololetí, kdy žáci základních a středních škol chodili do školy (do tohoto období navíc téměř všude zasáhly i jarní prázdniny) totiž učitelé moc známek nasbírat nestihli. A tak vznikaly otázky, zda žákům známkovat i úkoly, které plní aktuálně při domácí výuce, jak velkou váhu takto získaným známkám eventuálně dávat, atd.

Je proto dobře, když ministerstvo školství včera na svém webu vystavilo doporučené postupy ohledně toho, jak by školy a jednotliví učitelé měli v současné době při vzdělávání na dálku postupovat. Pozorně jsem si tento materiál pročetl a převážnou většinu napsaných doporučení hodnotím jakožto velmi rozumná. Určité výhrady mám ovšem k poslední kapitole s názvem Hodnocení v online škole, zejména pak k odkazu, vloženému na úplném konci textu, s titulkem Zpětná vazba při online výuce.

Když si ho rozklikneme, objeví se nám dokument, v jehož záhlaví je k vidění nejenom logo Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy, ale i společnosti EDUkační LABoratoř. Což je nezisková organizace, věnující se inovacím ve školství a vzdělávací politice. Samotný materiál pak obsahuje 12 doporučení pro učitele, jak žáky při online výuce hodnotit. S některými z nich se určitě ztotožňuji (například vymezení času, kdy budu během dne či týdne jako učitel žákům k dispozici, podpora vzájemné spolupráce mezi žáky nebo definování jasných cílů vzdělávání). Jsou tam však i body, které mi přijdou jako nereálné či nesmyslné.

Je zde například doporučení ohledně toho, že při opravování žákovských či studentských prací nemám opravovat všechny chyby, ale mám se zaměřit na jednu, dát k ní doporučení a na základě chyb pak plánovat žákům jejich další práci. Dále pak rada, že mám vždy popisovat, co se žákům povedlo, a při tomto hodnocení vyvažovat ocenění a kritiku. Když jsem si taková doporučení přečetl, tak mě první napadlo, kolik z těch lidí, kteří je vymýšleli, někdy v životě učilo, a případně jak dlouho. Opravdu by mě zajímalo, jak mám jakožto učitel na střední škole realizovat takovýto individuální přístup, když například v letošním školním roce učím v deseti třídách a celkový počet mých žáků je tak přes 260.

Další, nad čím jsem kroutil hlavou, pak byla doporučení, že nemám žáky porovnávat mezi sebou, případně, že se nemám snažit kontrolovat úplně vše a žákům více důvěřovat. Ta poslední uvedená myšlenka zní sice krásně, ale mé zkušenosti coby učitele s více než pětadvacetiletou praxí jsou zkrátka jiné. Opravdu ne jednou se mi stalo, že jsem dostal odevzdané dlouhodobě zpracovávané práce, které byly na první pohled nápadně podobně, a když jsem si následně rozklikl ve vlastnostech souboru příslušnou záložku, tak tam bylo stejné i jméno vlastníka souboru… A i když samozřejmě chápu, že současná situace je mimořádná a známky, které budou žáci mít na konci roku napsané na vysvědčení, opravdu nejsou tou nejdůležitější věcí v životě, mám jako pedagog kvůli tomu takové podvůdky tolerovat a tvářit se, že o nich nevím?

Smíšené pocity jsem zrovna tak měl, když jsem si na stránkách společnosti EDUin, což je jiná nezisková organizace, působící v oblasti vzdělávání, přečetl komentář, v němž byla „důrazná výzva“ všem školám, aby od známkování v současné době ustoupily a hledaly jiné formy hodnocení.

Přijde mi totiž, že některé neziskové organizace i jiné vlivné skupiny využívají či spíše zneužívají současné pandemie Covid-19 k tomu, aby do vzdělávací politiky prosadily cíle, o které již další dobu usilují, ovšem většina české veřejnosti s nimi nesouhlasí nebo k nim minimálně má rezervovaný postoj (což je právě i snaha o zrušení známkování ve školách a jeho nahrazení slovním či formativním hodnocením).