Zámoří žaslo nad kvalitou českých hokejistů. Jenom je škoda, že pak prohráli s Rusy 1:11

O tom, jak občas dopadne přehnaná chvála ze strany sportovních novinářů či trenérů po ojedinělém povedeném výkonu.

Většina hokejových fanoušků již jistě nedočkavě vzhlíží začátek světového šampionátu, který odstartuje 21. května v lotyšské Rize. Zvlášť, když loňské mistrovství světa v ledním hokeji muselo být kvůli pandemii Covid-19 bez náhrady zrušeno. Přičemž příznivci českého hokejového týmu včetně mě tajně doufají, že se našim reprezentantům podaří po devítiletém čekání konečně přivézt ze světového šampionátu některou z medailí. Tu dosud poslední, bronzovou, totiž vybojovali na MS v roce 2012 ve Finsku…

Určitým „předkrmem“ mohl pro ně být úspěch českých hokejových juniorů či dorostenců na mistrovství světa hráčů do 18 let, které aktuálně probíhá v americkém Texasu. A zpočátku to vypadalo, že česká hokejová osmnáctka může výrazného úspěchu na světové scéně skutečně dosáhnout a částečně tak vyvrátit pověsti o tom, že úroveň našeho hokeje, toho mládežnického nevyjímaje, rok od roku upadá. Šampionát zahájili čeští mladíci výhrou 3:1 nad Německem, pak sice následovala jednogólová prohra v poměru 5:6 se silným Finskem (Češi přitom vedli ještě v 52. minutě zápasu 5:3), ovšem s favorizovaným týmem USA pak dosti nečekaně sehráli zcela vyrovnaný zápas a svému soupeři podlehli 1:2 až po samostatných nájezdech.

Oslavnými články na výborný výkon našich hokejových juniorů se to v českých médiích jen hemžilo. Asi nejvíc ovací se jim dostalo od sportovních redaktorů iDNES.CZ. Například v článku s výstižným titulkem Ti kluci jsou fakt dobří, žasne zámoří redaktor Bohuslav Stehno na jejich adresu mimo jiné napsal: „Nechce se ani věřit tomu, co v krátké době dokázali navzdory všem obtížím spojených s přípravou. Vracejí českému mládežnickému hokeji hrdost i lesk. A teď dokonce i světové uznání.“ Trenér české osmnáctky Jakub Petr pak na adresu svých svěřenců dokonce řekl: „Jsem na kluky fakt pyšný. Jsem opravdu hrdý, že můžu trénovat tenhle tým!“  

Vystřízlivění z toho, že se v českém hokeji po hubených letech blýská na lepší časy, však přišlo velmi rychle… Když jsem si dnes po ránu pustil internet mimo jiné proto, abych se dozvěděl, jak si naši hokejoví mladíci vedli v posledním zápase základní skupiny proti svým vrstevníkům z Ruska, na iDNES jsem narazil na titulek: 1:11 s Rusy, debakl řídil Mičkov. Ve čtvrtfinále MS čeká osmnáctku Kanada.

Pro jistotu dopředu uvádím, že tento článek opravdu nepíši z důvodů nějakého „rusofilství“ a naopak mě zpráva o debaklu českých hokejových juniorů jakožto sportovního fanouška rozesmutnila. Stejně tak jako například dnešní porážka české tenistky Karolíny Plíškové s Ruskou Pavljučenkovou na turnaji WTA v Madridu (tu naštěstí vyvážila radost z vítězství další české hráčky Karolíny Muchové se světovou dvojkou – japonskou tenistkou Ósakaovou na témže turnaji). Do sportu se politika plést nemá a každý normální sportovní fanoušek nejspíš nerozlišuje, zda čeští reprezentanti v tom či onom sportu podlehli „nepřátelskému“ Rusku nebo naopak některé ze „spřátelených“ zemí, která je stejně jako Česká republika členem EU či NATO.

Byť tedy docela věřím tomu, že v případě, kdy by čeští hokejoví mladící tým Ruska porazili, by se našel nějaký politicky vyspělý sportovní novinář, který by ve svém článku napsal, že motivace našich hráčů porazit Rusáky byla vyšší než v případě jiných soupeřů a nedávná kauza Vrbětice tuto skutečnost jen umocnila. Že takto „ideologičtí“ sportovní novináři i v dnešní době skutečně jsou, o tom mě nedávno přesvědčil například článek na iDNES Premium s výmluvným titulkem Raději mrtvá, než rudá komunistka, oslavující americkou šampionku litevského původu v bojových sportech Rose Namajunas. (Ta výrok o „lepší mrtvé než rudé“ prohlásila před zápasem s čínskou soupeřkou na turnaji UFC.)

Ale vraťme se k hokeji: v tomto článku jsem chtěl především poukázat na to, jak občas ukvapeně rychle dělají čeští sportovní novináři z někoho budoucího šampióna, obrovský supertalent či favorita toho či onoho klání. Přičemž v případě popisovaného hokejového šampionátu osmnáctiletých se ukazuje, jak je předčasné přechvalovat kvalitu mužstva po jednom či dvou povedených zápasech. I sebevětší favorit totiž někdy prostě nemusí mít svůj den a vyrovnaný zápas s ním tudíž ještě nemusí být zárukou toho, že opět patříme do světové špičky. Samozřejmě zrovna tak není třeba někoho zatracovat kvůli jedné porážce (byť je sebevíc vysoká) a pokud by čeští hokejoví junioři ve čtvrtfinálovém zápase dokázali favorizovanou Kanadu porazit a následně na turnaji dojít třeba až do finále, pak svůj názor na ne zrovna optimistickou budoucnost českého hokeje rád opravím.