Ne vždy je na místě tančit tak, jak Ukrajina píská

Přes všechen obdiv, který si ukrajinský národ za své úsilí nepodvolit se putinovskému Rusku zaslouží, není vždy na místě automaticky souhlasit se vším, co někteří ukrajinští představitelé po ostatních zemích vyžadují.

Ukrajina čelí již více než čtyři měsíce ozbrojené ruské agresi. To, že se tato východoevropská země dokáže úspěšně bránit protivníkovi, který má převahu jak co do počtu obyvatel, tak i materiální vojenské techniky, je přitom zásluhou jak hrdinství ukrajinského lidu, tak i pomoci od většiny západních zemí, které Ukrajině od začátku války pomáhají nejenom humanitárně, ale i dodávkami zbraní.

Vrcholní ukrajinští představitelé tuto pomoc již mnohokrát ocenili slovy díků, zároveň však někteří z nich, především pak prezident Volodymyr Zelenskyj, kritizují některé státy například za nesouhlas se zavedením bezletové zóny nad Ukrajinou či za to, že nejsou vždy ochotny přistoupit úplně ke všem protiruským sankcím (například k úplnému embargu na ruskou ropu a plyn). A tak se terčem Zelenského kritiky stali například maďarský premiér Viktor Orbán, německý kancléř Olaf Scholz a nedávno i představitele izraelské vlády (viz odkaz zde).

A i když zejména v České republice není momentálně „in“ Ukrajinu za cokoliv kritizovat, a když tak někdo třeba jen v náznacích učiní, tak riskuje „onálepkování“ výrazy jako putinovec či proruský kolaborant, domnívám se, že i přes všechen obdiv, který si ukrajinský národ za své úsilí nepodvolit se putinovskému Rusku zaslouží, není na místě vidět všechno jen černobíle a automaticky souhlasit se vším, co někteří ukrajinští představitelé po ostatních zemích vyžadují. Že by něco takového mohlo vést až k úplným absurditám, ukazuje nedávný případ z mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech.

Ačkoliv byl festival slavnostně zahájen teprve včera, jeho prezident Jiří Bartoška obdržel již před několika dny otevřený dopis od ukrajinského velvyslance v České republice, ve kterém protestuje proti zařazení ruského filmu s názvem „Kapitán Volkonogov uprchl“ na program festivalu (viz odkaz zde). Zmiňovaný film se přitom odehrává v 30. letech minulého století a odsuzuje stalinismus jakožto určitou paralelu se současnou situací v Rusku. Jenže podle ukrajinského velvyslance Jevhena Perebyjnise tento film vznikl s ruskou státní podporou a jeho tvůrci se dříve podíleli na některých propagandistických filmech…

Vedení festivalu nicméně požadavek ukrajinského velvyslance odmítlo s poukazem na to, že festival ruskou tvorbu bojkotovat nechce. Za mě je takového rozhodnutí zcela správné, neboť se domnívám, že by jeho tvůrci neměli být diskriminováni za svou národnost. To ostatně platí například i v případě ruských či běloruských tenistů, kteří kvůli rozhodnutí britských pořadatelů aktuálně nemohou startovat na nejslavnějším tenisovém turnaji ve Wimbledonu. Takové zákazy startu pro ruské sportovce či umělce totiž asi sotva přispějí k tomu, že se veřejné mínění ruského lidu obrátí a většina Rusů začne kvůli tomu Putina nenávidět.

K čemu by až eventuálně mohlo vést to, když by ostatní státy tančily úplně ve všem podle not některých ukrajinských politiků, ukazuje včera zveřejněná zpráva (viz odkaz zde) o slovech ukrajinského velvyslance Andreje Melnyka v Německu. Ten totiž v rozhovoru s německým novinářem bagatelizoval činnost ukrajinského nacionalisty Stepana Bandery, jehož jednotky měly za druhé světové války na svědomí vyvraždění několik desítek tisíc polských civilistů i Židů. Proti výrokům ukrajinského velvyslance v Německu se proto ostře ohradily jak Polsko, tak i Izrael. Ukrajinské ministerstvo zahraničí se následně od Melnykových výroků distancovalo a prohlásilo, že jde o jeho osobní názory. Což mi ale přijde jako trochu málo…

P. S. Podle zpráv ze 6. 7. (viz odkaz zde) Andrej Melnyk na postu velvyslance v Německu kvůli svým výrokům o Banderovi na podzim přece jen skončí.